V posledních letech mám v rámci přednášek a supervizí v diagnostických a výchovných ústavech  možnost pravidelně se seznamovat s prací vychovatelů, učitelů, etopedů a psychologů. Jsou to odborníci v první linii, kteří pečují o ty nejméně “zvladatelné” děti a adolescenty. Zkušenosti, které od kolegů sbírám, jsou (doufám) stejně důležité a nenahraditelné, jako ty, které oni zažívají díky mě. Čím dál více například chápu, že péče o tyto děti patří k těm nejnáročnějším a zároveň nejpotřebnějším (nejen) v naší společnosti.

Být v soustavném a blízkém kontaktu s chlapci a dívkami, jejichž životy a mysle jsou často rozvrácené a chování nepředvidatelné,  je úkol vyžadující velkou emoční kapacitu, a náležitou odbornou průpravu. Obávám se, že ani jednoho se mnohým pracovníkům v této oblasti v naší zemi příliš nedostává. Alespoň co se týče vnější pomoci v péči o ty nejohroženější děti a adolescenty. Při tom tyto děti fungují  jak rozjeté vlaky. Zřejmě vinou svých rodičů a minulých generací jedou neřízenou rychlostí neznámo kam, nedodržují jízdní řád, vyjíždějí ze svých kolejí a zastaví se až o nějakou překážku, třeba o strom. Tímto stromem se stává ústav, do kterého jsou pak nedobrovolně umístěny. Smutek, hněv, nenávist, strach a silná úzkost, kterou pracovníci při prvních kontaktech s těmito dětmi prožívají, jsou výsledkem aktuální “havárie”, tak i všech minulých “nehod”, které se dětem během jejich krátkého života staly. Ty se pak najednou nasypou  na ty, kteří jsou první na ráně. Vedle rozvrácených emocí pak samozřejmě nastává problém s rozvráceným chováním.

Dítě se snaží po svém adaptovat na situaci, ve které většinou nechce  být. Při tom věří anebo doufá  v časný návrat zpátky do “normálního života”. Bohužel, během pobytu se někdy přijde na to, že v “normálním životě”, už pro něj nikdo místo nedrží. Společnost, škola, rodina, a rodiče se odpovědnosti za dítě  zbavují tím, že jí přenesou na různé zdravotnické, školské a sociální instituce a jejich personál. Namísto návratu do rodiny tak dítě čeká nástup do další instituce, například do dětského domova, čemu často předchází pobyt v psychiatrických léčebnách.

Psychiatrická péče o tyto nechtěné děti a dospívající je samostatnou kapitolou, která má svá “specifika”. Jednou z nich například je, že kontaktem s dětským psychiatrem se problém s emocemi a chováním dítěte automaticky překvalifikuje na jednu, častěji však několik diagnoz. Ty se pak automaticky  “léčí” širokou škálou nespecifických psychofarmak. Útěky z ústavu, konflikty se spolubydlícími, s personálem nebo odmítání léků se “řeší” či spíše trestá podáváním dalších neuroleptik, obvykle injekcemi tisercinu. Dítě tak postupně přestává být objektem možného porozumění, natož zkoumání a přemýšlení a tom, co zažívá, co zažilo. Je redukováno na “pacienta” bez vlastní vůle, smyslu a schopnosti samostatně myslet a přemýšlet. Takový “systém” ho  někdy pak semele dřív, než stihne dospět. Zejména v případě, kdy není nikdo (např.rodič), kdo by se jej zastal a ujal. 

Osobně jsem viděl kopie  zpráv kolegů pedopsychiatrů, kteří například o 13 letém chlapci napsali, že má deformovanou osobnost, která se už dál nebude vyvíjet. Specialitou jednoho známého pedopsychiatra jsou například “reverzy”, ve kterých se děti “dobrovolně” vzdávají nároku na léčbu, s odůvodněním, že nechtěli  brát “jeho” prášky. Alibizmus i zanedbání péče, kterými tento postup zavání, v systému zdravotní a sociální péče zjevně nevadí. Logicky by měl vadit rodičům, kteří však buď nejsou, nebo mají zájem na tom, aby se za nezvládnutou výchovu a nezájem mohly latinské diagnozy a samotné dítě. Takový systém jde takovým rodičům naruku.

Pracovníci, kteří se snaží dětem efektivně pomáhat a nejen je  “skladovat” či překládat, jsou v těchto případech necháváni na holičkách. Cítí se na okraji zájmu společnosti, rodin a rodičů, podobně jako děti, o které pečují. 

Když už nic jiného, tak aspoň s nimi mohou tuto unikátní zkušenost sdílet. Na to, aby z dětí vyrostly relativně spokojené, emočně a sociálně samostatné a “nerizikové” osobnosti, to však zřejmě nestačí.