Někteří známí a přátelé mě považují za Žida, což mi lichotí.

Na děti s poruchami koncentrace (ADD, ADHD),  s mimořádným IQ, nebo děti s poruchami  autistického spektra se běžně nahlíží jako na několik různorodých skupin,vyžadující odlišné diagnostické, léčebné nebo výchovné postupy. 

Nemám rád tzv.psychologické rozbory “kriminálních” osobností, které vedou některé “odborné” osobnosti v médiích. V případě asi největšího masakru gay komunity v historii jsem však v pokušení  udělat výjimku. Dozvěděl jsem si totiž, že otec masového vraha z Orlanda, prohlásil, že homosexuálové nemají být zabíjeni, protože je potrestá sám Bůh. Prohlášení otce bylo publikováno současně se zjištěním, místních médií o tom, že vrah býval klientem gay seznamky a hostem v gay klubu, který později vystřílel.

Zprostředkuji poznámky z pátého kurzu Psychoterapie dětí, který jsem vedl 11. a 12.6. v Liptovském Jánu na Slovensku. Poznámky napsal kolega Peter Hvorka, psycholog z Liptovského Hrádku, který školení slovenských kolegů v rámci PORT, s.r.o. organizuje již od roku 2012.

Před dvěma dny jsem v živém vstupu pro ČRO PLUS bez přípravy komentoval možné zřízení funkce dětského ombudsmana v ĆR které před 2 lety navrhl ministr Dienstbier. V komentáři jsem vycházel i ze zkušenosti ze Slovenska, za zprostředkování kterých děkuji významné slovenské aktivistce za lidká práva, slečně Kaje Bernátové. Zde jsou moje argumenty PRO i PROTI zřízení této funkce v ČR.

Čím déle pracuji s dětmi tím více mi připadá, že jedním z nejvíce užitečných (efektivních) konceptů popisujících terapeutický proces jsou teoretické koncepty zabývající se prostorem, ve kterém se odehrává psychická změna.

Přepis mše za oběti komunistického režimu v Číně

Na zastávce tramvaje jsem dnes potkal muže, který si nahlas stěžoval a nadával kvůli kluzkému povrchu ostrůvku. Můj, vinou mé profese, nechtěně empatický výraz v něm zřejmě posiloval potřebu otevřeně projevit svojí hlubokou nespokojenost s počasím, sněhem, ledem, ročním obdobím, cestáři, s pracovníky magistrátu a se samotným “Nejvyšším”, ať už to byl kdokoli.  

Rok 2015 byl pro mě rokem loučení a ztrát, ale také rokem hledání a nalézání. Je zákonité, že ztrátu nejbližší bytosti dokážou zprostředkovat a sdílet jen ti, co nám jsou nejbližší. Moje děti a přátelé nakonec rozhodli, že převažujícím dojmem z minulých osmi měsíců nebyla beznaděj a lhostejnost k životu, ale  víra v jeho smysl. Z událostí, které mě pozitivně zasáhly a posunuly novým směrem, mimo setkávání s přáteli, můžu zmínit tyto dvě.