Na zastávce tramvaje jsem dnes potkal muže, který si nahlas stěžoval a nadával kvůli kluzkému povrchu ostrůvku. Můj, vinou mé profese, nechtěně empatický výraz v něm zřejmě posiloval potřebu otevřeně projevit svojí hlubokou nespokojenost s počasím, sněhem, ledem, ročním obdobím, cestáři, s pracovníky magistrátu a se samotným “Nejvyšším”, ať už to byl kdokoli.  

Zde můžete zhlédnout rozhovor se mnou s názvem Návody na děti, které jsem natočil pro psychologie.cz

4,5 minutové video pro předplatitele psychologie.cz

Rok 2015 byl pro mě rokem loučení a ztrát, ale také rokem hledání a nalézání. Je zákonité, že ztrátu nejbližší bytosti dokážou zprostředkovat a sdílet jen ti, co nám jsou nejbližší. Moje děti a přátelé nakonec rozhodli, že převažujícím dojmem z minulých osmi měsíců nebyla beznaděj a lhostejnost k životu, ale  víra v jeho smysl. Z událostí, které mě pozitivně zasáhly a posunuly novým směrem, mimo setkávání s přáteli, můžu zmínit tyto dvě.

Zde si můžete shlédnout moji přednášku na téma Transgeneračního přenosu traumatu. Přednáška proběhla v Žilině 26.8.2015 v rámci Interdisciplinárního semináře: Univerzální poučení z Šoa a přesah do současnosti. Přednáška je ve slovenštině.

Zde si můžete zhlédnout rozhovor se mnou na psychologii.cz. Pouze pro předplatitele.

Pokud se terapeut pohybuje ve vnitřní realitě  dítěte, dítě se může  cítit bezpečně nejen s ním, ale i samo se sebou. Zdá se, že tento pocit bezpečí je podmínkou psychické změny, tedy změny ve vnitřní realitě dítěte a velmi pravděpodobně i ve vnitřní realitě terapeuta.
Současný vývoj ve světě dělá někdy dojem, že nikdy před tím nebylo tolik chaosu na tolika úrovních a nehrozilo tolik nebezpečí jako dnes. Můj názor je, že lidé nikdy nebyli lepší nebo horší jako dnes. Rozdíl vidím v tom, že dnes je díky komunikačním technologiím svět tak propojený, že téměř jakýkoli zlý, ale i dobrý skutek, může mít téměř okamžitý vliv na dění  téměř v kterékoli sociálně-kulturní skupině, téměř kdekoli na světe.
Před pár dny jsem se vrátil z dobrovolné akce na pomoc uprchliků na hranicích Maďarska a Rakouska. To, co jsem zažil bych nazval humanitarní krizí a stěhováním  národů. Mám dojem, že Evropa se nenavrátne mění vinou své lhostejnosti k utrpení lidí (nejen) na blízkém východě a vlastní neschopnosti se domluvit. V uprchlících jsem poznal vděčné a slušné lidi, kteří utíkají před strachem ze zabití a zničení vlastní rodiny a jsou plni naděje v lepší život.
Jedno z nejžádanějších témat pro účast na odborných konferencích a seminářích je psychického traumatu, zejména tehdy, když se vztahuje na děti. Termín „psychické trauma“ zdomácněl nejen na odborných fórech, ale i v běžných médiích. Novináři běžně referují o událostech, které způsobily lidem „těžké trauma“.
Před pár dny jsem se vrátil z pochodu z Osvětimi do Žiliny. Zúčastnilo se jej asi 100  lidí z Čech, Slovenska, Polska, Velké Británie, Izraele, USA, Maďarska a Kanady. Nejmladšímu účastníkovi bylo patnáct, nejstaršímu 75 let.
Před pár dni jsem se vrátil z malého Maďarska. Z malého proto, že pro mnoho Maďarů je jejich skutečnou vlastní Maďarsko velké, zahrnující značnou část sousedních zemí. Nálepky na autech s historickou mapou Uherska, kopie starých map na zdech restaurací a domácností, přehlušují výroky politiků  “malé” maďarské vlády.