Na zastávce tramvaje jsem dnes potkal muže, který si nahlas stěžoval a nadával kvůli kluzkému povrchu ostrůvku. Můj, vinou mé profese, nechtěně empatický výraz v něm zřejmě posiloval potřebu otevřeně projevit svojí hlubokou nespokojenost s počasím, sněhem, ledem, ročním obdobím, cestáři, s pracovníky magistrátu a se samotným “Nejvyšším”, ať už to byl kdokoli.  

Rok 2015 byl pro mě rokem loučení a ztrát, ale také rokem hledání a nalézání. Je zákonité, že ztrátu nejbližší bytosti dokážou zprostředkovat a sdílet jen ti, co nám jsou nejbližší. Moje děti a přátelé nakonec rozhodli, že převažujícím dojmem z minulých osmi měsíců nebyla beznaděj a lhostejnost k životu, ale  víra v jeho smysl. Z událostí, které mě pozitivně zasáhly a posunuly novým směrem, mimo setkávání s přáteli, můžu zmínit tyto dvě.

Pokud se terapeut pohybuje ve vnitřní realitě  dítěte, dítě se může  cítit bezpečně nejen s ním, ale i samo se sebou. Zdá se, že tento pocit bezpečí je podmínkou psychické změny, tedy změny ve vnitřní realitě dítěte a velmi pravděpodobně i ve vnitřní realitě terapeuta.

Současný vývoj ve světě dělá někdy dojem, že nikdy před tím nebylo tolik chaosu na tolika úrovních a nehrozilo tolik nebezpečí jako dnes. Můj názor je, že lidé nikdy nebyli lepší nebo horší jako dnes. Rozdíl vidím v tom, že dnes je díky komunikačním technologiím svět tak propojený, že téměř jakýkoli zlý, ale i dobrý skutek, může mít téměř okamžitý vliv na dění  téměř v kterékoli sociálně-kulturní skupině, téměř kdekoli na světe.

Před pár dny jsem se vrátil z dobrovolné akce na pomoc uprchliků na hranicích Maďarska a Rakouska. To, co jsem zažil bych nazval humanitarní krizí a stěhováním  národů. Mám dojem, že Evropa se nenavrátne mění vinou své lhostejnosti k utrpení lidí (nejen) na blízkém východě a vlastní neschopnosti se domluvit. V uprchlících jsem poznal vděčné a slušné lidi, kteří utíkají před strachem ze zabití a zničení vlastní rodiny a jsou plni naděje v lepší život.

Před pár dny jsem se vrátil z pochodu z Osvětimi do Žiliny. Zúčastnilo se jej asi 100  lidí z Čech, Slovenska, Polska, Velké Británie, Izraele, USA, Maďarska a Kanady. Nejmladšímu účastníkovi bylo patnáct, nejstaršímu 75 let.

Před pár dni jsem se vrátil z malého Maďarska. Z malého proto, že pro mnoho Maďarů je jejich skutečnou vlastní Maďarsko velké, zahrnující značnou část sousedních zemí. Nálepky na autech s historickou mapou Uherska, kopie starých map na zdech restaurací a domácností, přehlušují výroky politiků  “malé” maďarské vlády.