Jmenuji se Amena. Umřela jsem před osmi měsíci.

“Jakýkoliv program nebo terapie které nenechají vaše dítě se pohupovat vpřed a vzad a třepat rukama a dotýkat se věcí a nedívat se na lidi, a…
Chraňte svoje děti před takovými programy. Chraňte svoje děti před tím, aby byly vystavovány podobným věcem, protože jediné, co ty takzvané „terapie“ dělají je, že berou dítěti možnost, aby dělalo to, co potřebuje k tomu, aby se rozvíjelo a regulovalo svoji zkušenost a naučilo se zvládat svůj svět.” Rozhovor s Nickem Walkerem.

“Současný svět je v troskách, dějí se neskutečné věci, bortí se základy civilizace, to, co platilo tisíciletí, už neplatí, hrozí nám katastrofy, masakry, ohrožují nás neznámí tvorové, cizí bohové, padá na nás vesmír…”. Podobné fantazie se zmocňují leckterého obyvatele zeměkoule, dobrovolně či nedobrovolně konzumujícího informace, o všem co se kdekoli děje anebo neděje, protože zpráva je zprávou bez ohledu na to, jestli realitu odráží anebo vytváří.
Jeden z cílů psychoanalyticky orientované terapie dětí a dospívajících je dosažení změn ve vnější realitě prostřednictvím změn ve vnitřní realitě. Do vnější reality řadíme i chování a vnější vztahy dítěte. Pod její změnou rozumíme především změnu intrapsychických pracovních modelů, které jsou výsledkem přeměny nejisté a/nebo dezorganizované vazby na bezpečnou/organizovanou vazbu. Výsledkem této změny je nastartování emočního vývoje a psychický růst. Místem a nástrojem psychické změny je terapeutický vztah. Autoři na příkladu tří kazuistik demonstrují proces vytváření a působení terapeutického vztahu v odlišných vnějších podmínkách.

článek Roberta Berezina M.D. o tom, jak psychoterapie léčí. Publikováo v Medscape Psychiatry, March 16,  2018

Sebezáchovný projekt nejen pro děti v Syrii ale i pro naší civilizaci.

Asi neřeknu nic nového, ale v této situaci mě napadá jedna vlastnost nebo emoce, ktera je pro Čechy prý typická a tou je závist.
Přednáška Věry Roubalové na konferenci o traumatu
Můj pes má na těle spoustu ran. Některé z nich jsou malé a povrchní a dost rychle se hojí. Další jsou rozsáhlé, hluboké a pořád otevřené. Ani po dvou měsících se nehojí tak, jak by měly. I když je  několikrát denně čistím, aplikuji masti, a tlačím dolu krkem antibiotika a prášky proti bolesti, je pravděpodobné, že kůže na nich se už nikdy nezacelí. Ta největší rána bude zívat zřejmě do konce jeho života.

rozhovor pro server Psycholologie.cz

Přepis mého rozhovoru s novinářem z info.cz v souvislosti s tragickou událostí v Manchestru