Můj pes má na těle spoustu ran. Některé z nich jsou malé a povrchní a dost rychle se hojí. Další jsou rozsáhlé, hluboké a pořád otevřené. Ani po dvou měsících se nehojí tak, jak by měly. I když je  několikrát denně čistím, aplikuji masti, a tlačím dolu krkem antibiotika a prášky proti bolesti, je pravděpodobné, že kůže na nich se už nikdy nezacelí. Ta největší rána bude zívat zřejmě do konce jeho života.

Zítra se chystá další řetězová demonstrace namířena proti paktu prezidenta a (zatím) vicepremiéra. Je to chválihodný počin, a sám jsem se druhé demonstrace zúčastnil.Jako statisíce  lidí v tomto státě (doufám) i já vnímám nebezpeční oligarchizace společnosti prostřednictvím koncentrace mediální, finanční a státní moci v rukou AB a několika domácích a východních obchodních skupin, které, podle mého názoru, řídí našeho prezidenta. Proto! tyto demonstrace podporuji. Na druhou stranu mám k nim pár výhrad…

Včera se v Praze uskutečnil pochod “Pro life aktivistů”  na obranu “nenarozeného” života” a “přirozené ” rodiny, a proti “genderové ideologii”. Zúčastnily se ho asi stovky možná tisíce dospělých a dětí, porozených zřejmě přirozeně a svými přirozenými rodiči.

Mezi nejúčinnější mechanizmy terapeutického působení patří regulace společného emočního prožitku klienta a terapeuta. Tato věta sama o sobě stačí k tomu, abychom pochopili proč a jaká psychoterapie je nejúčinnější. 

Nedávno jsem se  dozvěděl, že žijeme v bublinách. Prý hledáme, a sdílíme pouze  věci, které potvrzují naše názory. Něco na tom asi bude.

Představme si, že máme v terapii klienta odlišné narodnosti, kultury a náboženství. Představme si, že klient je příslušníkem národa a náboženství, které si za svůj cíl vytyčilo zničení vaší vlasti a eliminaci vaší rodiny. Mohli bychom takovému klientovi vůbec pomoct? S jakými pocity bychom daného klienta léčili? Dokázali by jsme s ním vytvořit vztah, ve kterém by bylo místo pro sdílení a řešení jeho a naších pocitů agrese, strachu, nebo viny?