Minulý víkend jsem měl možnost potkat zajímavé lidi – profesionály z diagnostického ústavu v MS kraji. Kolegové, kteří mě pozvali na seminář a supervizi, mluvili se se mnou zasvěceně o potřebách a osudech dětí, kteří se k nim na příkaz soudu dostávají.

Jakkoli soucítím s oběťmi teroristických útoků v Paříži, nesouhlasím s názorem, že se jedná o odlišnou záležitost, než jsou teroristické útoky v jediné demokratické zemi na blízkém východě – v Izraeli.

V posledních týdnech se do pozornosti široké veřejnosti a politiků dostal případ norských sourozenců, kteří byly před třemi lety, podle všeho neprávem, odebrány rodičům a umístěny do dvou pěstounských rodin. Sám jsem se k tomuto otřesnému případu vyjadřoval v médiích již několikrát, např. v pořadu 168 hodin.

Pokud se rozhodnu udělat společné sezení (konzultaci) s dítětem v terapii a rodiči, obvykle mě k tomu vede tlak z obou stran, tedy ze strany klienta i rodiče.Většinou se však těmto návrhům ubráním, protože je chápu (a interpretuji) jako formu odporu klienta a snahu uspokojit emoční potřeby rodičů.

Policejní šéf dle dnešních LN říká, že “je třeba mluvit o ochraně před duševně nemocnými”. V souvislosti s hysterií, která se kolem tragedie ve Žďáru nyní rozjíždí, mě napadá, že by společnost měla být chráněna zejména před hlupáky.

V publikaci “Mentalizing in Child Therapy” (ed.Anneles J.E, Verheungt-Pleiter, Jolien Zevalkink, Marcel G.J. Schmeets, nakl. Karnac Books), kterou čtu už po několikáté, jsem se setkal s názorem, že narcistická osobnost se pravděpodobně váže na vyhýbavou emoční vazbu s matkou (avoidant attachment). Tato zajímavá, pokud vím zatím výzkumně nepotvrzená hypotéza, podle mě dává smysl.

Před několika týdny jsem jednomu malému kamarádovi daroval silikonové gumičky na výrobu náramků. “Gumičky”, které se mezi dětmi staly hitem podobně jako “céčka” či “kartičky” hokejistů v předešlých generacích, mu udělaly obrovskou radost. Ta trvala bohužel jen do té doby, než jej maminka přesvědčila o tom že “gumičky jsou jedovaté”.

Po dlouhých prázdninách se děti vracejí ke svému psychoterapeutovi s potřebou ujistit se, že se nic moc nezměnilo. Stálost fyzického a mentálního místa je, podle mě, důležitá součást budování koherentího self.

To, co dítě v terapeutické situaci ( a samozřejmě v životě) nejvíce potřebuje, je prostředí,které mu dovolí růst, zůstat nebo stát se kreativním,naplnit svoje předpoklady a stát se autonomním člověkem. Takovému prostředí Donald Winnicott říká „holding“.

Ptát se rodiče na to, jak vidí svoje dítě celkově, jak by jej popsali, může být pro některé z nich těžký úkol. Vyžaduje od nich, aby o synovi a dceři přemýšleli možná jinak, než na ně denně myslí, či nemyslí. Někteří rodiče nechápou, proč se ptám, co se jim na dítěti líbí, nelíbí, kam by chtěli aby dítě směrovalo, kým a kde jej chtějí vidět. Samozřejmě by jej chtěli vidět jako zdravé, šťastné a úspěšné.

Pravidelně se mi stává, že jsem zasažen případy zanedbaných a pokažených případů dětí a dospívajících v ohrožení. V důsledku nečinnosti a neodborného zásahu profesionálů jsou, podle mého subjektivního odhadu, stovky dětí ročně vystaveni iatrogennímu  působení v oblasti psychologické a psychiatrické péče.