Zítra se chystá další řetězová demonstrace namířena proti paktu prezidenta a (zatím) vicepremiéra. Je to chválihodný počin, a sám jsem se druhé demonstrace zúčastnil.Jako statisíce  lidí v tomto státě (doufám) i já vnímám nebezpeční oligarchizace společnosti prostřednictvím koncentrace mediální, finanční a státní moci v rukou AB a několika domácích a východních obchodních skupin, které, podle mého názoru, řídí našeho prezidenta. Proto! tyto demonstrace podporuji. Na druhou stranu mám k nim pár výhrad…

S dětmi obdařenými vyjímečným nadáním a zároveň handicapem ve smyslu nějaké psychiatrické diagnozy (ADHD. poruchy chování, Aspergeruv sy,…) anebo s tělesným handicapem, se v terapii setkávám nejčastěji z důvodu jejich narcistiské traumatizace a deficitu v důsledku jejich odmítání, nepřijetí nebo týrání ve školním kolektivu nebo někdy i v rodině.

Včera se v Praze uskutečnil pochod “Pro life aktivistů”  na obranu “nenarozeného” života” a “přirozené ” rodiny, a proti “genderové ideologii”. Zúčastnily se ho asi stovky možná tisíce dospělých a dětí, porozených zřejmě přirozeně a svými přirozenými rodiči.
Mezi nejúčinnější mechanizmy terapeutického působení patří regulace společného emočního prožitku klienta a terapeuta. Tato věta sama o sobě stačí k tomu, abychom pochopili proč a jaká psychoterapie je nejúčinnější. 

Dne 26.3. v 15,00 jsem se zúčastnil veřejné besedy pro Nadaci Polis v Žilině na téma neempatické výchovy společně se slovenským psychiatrem Jozefem Haštem.

Nedávno jsem se  dozvěděl, že žijeme v bublinách. Prý hledáme, a sdílíme pouze  věci, které potvrzují naše názory. Něco na tom asi bude.

Petice za omezení ústavní péče pro nejmenší děti k podepsání zde.

Představme si, že máme v terapii klienta odlišné narodnosti, kultury a náboženství. Představme si, že klient je příslušníkem národa a náboženství, které si za svůj cíl vytyčilo zničení vaší vlasti a eliminaci vaší rodiny. Mohli bychom takovému klientovi vůbec pomoct? S jakými pocity bychom daného klienta léčili? Dokázali by jsme s ním vytvořit vztah, ve kterém by bylo místo pro sdílení a řešení jeho a naších pocitů agrese, strachu, nebo viny?
Přepis rozhovoru s redaktorkou Denisou Mannovou (časopis Baby L’amour)

“Kaja je Živou knižkou v Živej knižnici Amnesty International. Svoj príbeh, ktorý sa najskôr volal „Kajine gaťky“ sa vám dnes rozhodla prerozprávať sama. Jej príbeh nie je len o nej a jej pomoci ľuďom na úteku, ale o tom, že každý z nás môže meniť veci k lepšiemu”

Text přednášky na XXXIII. psychoanalyticko-psychoterapeutickém sympoziu v Opočně, 9.9.2016
Někteří známí a přátelé mě považují za Žida, což mi lichotí.