“Jakýkoliv program nebo terapie které nenechají vaše dítě se pohupovat vpřed a vzad a třepat rukama a dotýkat se věcí a nedívat se na lidi, a…
Chraňte svoje děti před takovými programy. Chraňte svoje děti před tím, aby byly vystavovány podobným věcem, protože jediné, co ty takzvané „terapie“ dělají je, že berou dítěti možnost, aby dělalo to, co potřebuje k tomu, aby se rozvíjelo a regulovalo svoji zkušenost a naučilo se zvládat svůj svět.” Rozhovor s Nickem Walkerem.
“Současný svět je v troskách, dějí se neskutečné věci, bortí se základy civilizace, to, co platilo tisíciletí, už neplatí, hrozí nám katastrofy, masakry, ohrožují nás neznámí tvorové, cizí bohové, padá na nás vesmír…”. Podobné fantazie se zmocňují leckterého obyvatele zeměkoule, dobrovolně či nedobrovolně konzumujícího informace, o všem co se kdekoli děje anebo neděje, protože zpráva je zprávou bez ohledu na to, jestli realitu odráží anebo vytváří.
Jeden z cílů psychoanalyticky orientované terapie dětí a dospívajících je dosažení změn ve vnější realitě prostřednictvím změn ve vnitřní realitě. Do vnější reality řadíme i chování a vnější vztahy dítěte. Pod její změnou rozumíme především změnu intrapsychických pracovních modelů, které jsou výsledkem přeměny nejisté a/nebo dezorganizované vazby na bezpečnou/organizovanou vazbu. Výsledkem této změny je nastartování emočního vývoje a psychický růst. Místem a nástrojem psychické změny je terapeutický vztah. Autoři na příkladu tří kazuistik demonstrují proces vytváření a působení terapeutického vztahu v odlišných vnějších podmínkách.
článek Roberta Berezina M.D. o tom, jak psychoterapie léčí. Publikováo v Medscape Psychiatry, March 16, 2018
Sebezáchovný projekt nejen pro děti v Syrii ale i pro naší civilizaci.
Asi neřeknu nic nového, ale v této situaci mě napadá jedna vlastnost nebo emoce, ktera je pro Čechy prý typická a tou je závist.
Přednáška Věry Roubalové na konferenci o traumatu
Můj pes má na těle spoustu ran. Některé z nich jsou malé a povrchní a dost rychle se hojí. Další jsou rozsáhlé, hluboké a pořád otevřené. Ani po dvou měsících se nehojí tak, jak by měly. I když je několikrát denně čistím, aplikuji masti, a tlačím dolu krkem antibiotika a prášky proti bolesti, je pravděpodobné, že kůže na nich se už nikdy nezacelí. Ta největší rána bude zívat zřejmě do konce jeho života.
Přepis mého rozhovoru s novinářem z info.cz v souvislosti s tragickou událostí v Manchestru
Zítra se chystá další řetězová demonstrace namířena proti paktu prezidenta a (zatím) vicepremiéra. Je to chválihodný počin, a sám jsem se druhé demonstrace zúčastnil.Jako statisíce lidí v tomto státě (doufám) i já vnímám nebezpeční oligarchizace společnosti prostřednictvím koncentrace mediální, finanční a státní moci v rukou AB a několika domácích a východních obchodních skupin, které, podle mého názoru, řídí našeho prezidenta. Proto! tyto demonstrace podporuji. Na druhou stranu mám k nim pár výhrad…
S dětmi obdařenými vyjímečným nadáním a zároveň handicapem ve smyslu nějaké psychiatrické diagnozy (ADHD. poruchy chování, Aspergeruv sy,…) anebo s tělesným handicapem, se v terapii setkávám nejčastěji z důvodu jejich narcistiské traumatizace a deficitu v důsledku jejich odmítání, nepřijetí nebo týrání ve školním kolektivu nebo někdy i v rodině.
Včera se v Praze uskutečnil pochod “Pro life aktivistů” na obranu “nenarozeného” života” a “přirozené ” rodiny, a proti “genderové ideologii”. Zúčastnily se ho asi stovky možná tisíce dospělých a dětí, porozených zřejmě přirozeně a svými přirozenými rodiči.
Mezi nejúčinnější mechanizmy terapeutického působení patří regulace společného emočního prožitku klienta a terapeuta. Tato věta sama o sobě stačí k tomu, abychom pochopili proč a jaká psychoterapie je nejúčinnější.
Dne 26.3. v 15,00 jsem se zúčastnil veřejné besedy pro Nadaci Polis v Žilině na téma neempatické výchovy společně se slovenským psychiatrem Jozefem Haštem.
Nedávno jsem se dozvěděl, že žijeme v bublinách. Prý hledáme, a sdílíme pouze věci, které potvrzují naše názory. Něco na tom asi bude.
Petice za omezení ústavní péče pro nejmenší děti k podepsání zde.
Představme si, že máme v terapii klienta odlišné narodnosti, kultury a náboženství. Představme si, že klient je příslušníkem národa a náboženství, které si za svůj cíl vytyčilo zničení vaší vlasti a eliminaci vaší rodiny. Mohli bychom takovému klientovi vůbec pomoct? S jakými pocity bychom daného klienta léčili? Dokázali by jsme s ním vytvořit vztah, ve kterém by bylo místo pro sdílení a řešení jeho a naších pocitů agrese, strachu, nebo viny?
Přepis rozhovoru s redaktorkou Denisou Mannovou (časopis Baby L’amour)
“Kaja je Živou knižkou v Živej knižnici Amnesty International. Svoj príbeh, ktorý sa najskôr volal „Kajine gaťky“ sa vám dnes rozhodla prerozprávať sama. Jej príbeh nie je len o nej a jej pomoci ľuďom na úteku, ale o tom, že každý z nás môže meniť veci k lepšiemu”
Text přednášky na XXXIII. psychoanalyticko-psychoterapeutickém sympoziu v Opočně, 9.9.2016
Někteří známí a přátelé mě považují za Žida, což mi lichotí.