Diskusní relace Máte slovo odvysílaná Českou televizí dne 29.5.2014 vznikla na můj popud. Moderátorce paní Jílkové jsem zavolal po té, co jsem se konfrontoval s názory psychopatologa PhDr. Drbohlava v tisku a v TV /viz můj předešlý blog/. Tyto názory jsem považoval, v zájmu dětí a společnosti, za nutné korigovat.

Tento odkaz je citace “psychopatologa” Drbohlava, ve kterém se vyjadřuje o chlapcích, kteří napadli svého vychovatele ve výchovném ústavu Králíky. Podobné vyjádření tohoto “psychopatologa” jsem v minulých týdnech zaznamenal několik, dokonce i v pořadech ČT, např. HydePark.

Už několik týdnů se s přítelem Fedorem Gálem bavíme na téma “zlo”. Při diskutování o příčinách, definicích, hranicích nebo formách zla jsem si uvědomil, že vlastně už dvacet let se zlem zabývám téměř denně.

Já a můj pes jsme během dnešní “hygienické” procházky byli svědky neobvyklého úkazu. Po silnici vedoucí k blízké škole projelo velké Volvo, které řídil jeden malý kluk.

Falešné obvinění se sexuálního zneužití se typicky objevuje v rozvodových sporech o dítě. Jak ukazuje případ Mia Farrow a Woodyho Allena, sedmileté dítě nedokáže vnímat realitu v rozporu s tím, jak jí vnímá rodič, na kterém je závislé.

V psychoanalýze se termín narcismus nebo narcistický používá v různých významech a souvislostech. Velmi zjednodušeně by se dalo říct, že společným jmenovatelem tzv.narcistických poruch je ztráta nebo nedostatek sebeúcty, nízké sebehodnocení, nedostatek sebedůvěry, obava z toho, že nic neznamenáme, že nemáme žádnou cenu či význam…

Již několik dní trvá obecné a mediální pozdvižení ze zvolení “vůdce” politického hnutí hlásícího se k extrémně nacionálním a protiromským postojům. Obávám se, že pohoršení nebude trvat déle než týden, možná dva. Média si najdou jinou senzaci, “slušná většina” se na novou politickou realitu dobře adaptuje a Romové se budou ještě více bát a schovávat ve svých chatrčích.

Znáte ten pocit. Čistíte odpad a vylije se Vám do umyvadla hromada špíny, o které jste neměli vůbec tušení. Hnus, děs. Je toho mnohem více, než jste čekali, než jste si dokázali představit. Podobný pocit mám zakaždým, když se od klientů, v důvěrné atmosféře terapeutického sezení, dozvím o události, s kterou se dříve nikdy nikomu nesvěřili.

Jsem toho názoru, že obecně přijímaná, a některými odborníky paušálně potvrzovaná teze o negativním vlivu rozchodu rodičů na dítě vychází nejen z objektivní reality, ale hlavně  z idealizovaného obrazu RODINY.