Blog

Jsem toho názoru, že obecně přijímaná, a některými odborníky paušálně potvrzovaná teze o negativním vlivu rozchodu rodičů na dítě vychází nejen z objektivní reality, ale hlavně  z idealizovaného obrazu RODINY.  

Nekrolog z časopisu Respekt

Jedním z cílů  psychoterapie dětí by mělo být dosažení dobré adaptace na vnější realitu. Paradoxně toho dosahujeme tím, že jsme v kontaktu s jejich vnitřní realitou. Psychoanalytická terapie “neulítává” jedním nebo druhým směrem, alespoň by neměla.
Nedávno jsme přednášel pro kolegy z jednoho krizového centra pro děti v Brně. Z diskuse vyplynulo několik problémových okruhů,  které část odborníků a veřejnosti trápí čím dál více. Kolegy, pracující s ohroženými a traumatizovanými dětmi, podobně jako mě nejvíce znepokojuje situace kolem dětí rozvedených nebo rozvádějících se rodičů, kteří se navzájem nenávidí a kteří využívají soudní, právní a sociální systém k tomu, aby týrali a kontrolovali svého bývalého (?) partnera nebo partnerku.
Kdysi se na mne během jedné přednášky obrátila starší paní s otázkou, kterou výchovu jako odborník preferuji. Zda tu tradiční, anebo liberální. Podobné sugestivní a provokativní otázky dostávám snad od začátku své profesní a rodičovské kariéry. Klienti, kamarádky a novináři se mě pravidelně ptají, zda je lepší dát dítěti na zadek, anebo diskutovat o tom, co je nebo není v jeho zájmu.
Civilizovaný svět minulé týdny prožíval vražedný útok na Boston. Otázky bez odpovědí se na hrnuly ze všech stran. Byli to muslimští teroristé anebo pravicoví radikálové? Byli z USA, Afganistánu anebo z Kaukazu? Byli najatí, osamělí, vycvičení vrahové, neúspěšní emigranti, sportovci, byl to domácí násilník, a nadějný student?
Mám rád farmářské trhy. Ne proto, že bych byl nadšený ekolog nebo naivní Pražák, který se posadí na zadek, když mu někdo ukrojí krajíc skutečného chleba.
Nedávno se na mě během přednášky v jednom křesťanském centru obrátila starší paní s otázkou, kterou výchovu „jako odborník“ preferuji, zda tu „tradiční přísnou“, založenou na trestech a zákazech, anebo tu „liberální americkou“, která prý dítěti nedává žádné hranice. Podobně sugestivní dotazy mě pronásledují snad od začátku mé kariéry dětského psychiatra.
Většina preventivních programů zaměřených na děti, ale i na dospělé, vychází z předpokladu, že zdraví je největší  hodnota, kterou člověk má. Generacím dětí je již od školky vtloukáno do hlavy, jak si mají na sebe dávat pozor, jak se mají chránit, před bacily, úrazy a různými chemickými jedy, které poškozují jejich zdraví, nebo dokonce jejich životy.
Většina „patologie“ v sociálním a emočním fungování dětí souvisí s tím, jak dítě vnímá samo sebe. Jak si dokáže porozumět, jak rozumí jiným, zda se dokáže přijmout a mít se rádo.