Civilizovaný svět minulé týdny prožíval vražedný útok na Boston. Otázky bez odpovědí se na hrnuly ze všech stran. Byli to muslimští teroristé anebo pravicoví radikálové? Byli z USA, Afganistánu anebo z Kaukazu? Byli najatí, osamělí, vycvičení vrahové, neúspěšní emigranti, sportovci, byl to domácí násilník, a nadějný student?

Mám rád farmářské trhy. Ne proto, že bych byl nadšený ekolog nebo naivní Pražák, který se posadí na zadek, když mu někdo ukrojí krajíc skutečného chleba.

Nedávno se na mě během přednášky v jednom křesťanském centru obrátila starší paní s otázkou, kterou výchovu „jako odborník“ preferuji, zda tu „tradiční přísnou“, založenou na trestech a zákazech, anebo tu „liberální americkou“, která prý dítěti nedává žádné hranice. Podobně sugestivní dotazy mě pronásledují snad od začátku mé kariéry dětského psychiatra.

Většina preventivních programů zaměřených na děti, ale i na dospělé, vychází z předpokladu, že zdraví je největší  hodnota, kterou člověk má. Generacím dětí je již od školky vtloukáno do hlavy, jak si mají na sebe dávat pozor, jak se mají chránit, před bacily, úrazy a různými chemickými jedy, které poškozují jejich zdraví, nebo dokonce jejich životy.

Evropská komise rozhodla, že proti, nesporně škodlivému, kouření bude bojovat tím, že na krabičky nalepí obrázky vnitřností člověka údajně postiženého kouřením. Nechci komentovat skutečnost, že přímou souvislost mezi jakoukoli nemocí,  a účinkem jedů, které kuřák z cigaret vdechuje, zatím nelze 100% prokázat. Zajímá mě spíš odůvodnění tohoto opatření, které prý odradí děti a mladistvé od toho, aby si zapálili.

V terapii, i v životě, jsou děti od nás vždy, pokud ne o krok, tak aspoň o půl kroku napřed. Nemůžeme nikdy plně porozumět tomu, proč něco dělají, nebo co a proč se chystají něco udělat. Nemůžeme zcela rozumět tomu, co cítí, o čem přemýšlejí, co je napadá, proč a zda se smějí, anebo  pláčou. Ten půlkrok je pro každé dítě hodně důležitý.