Blog

Otřesný případ týrání dítěte je již několik dní „krytý“ medii téměř v přímém přenosu. Osmiletý chlapeček se ocitl v moci matky, která podle všeho minimálně několik měsíců neváhala systematicky ničit jeho život a lidskou důstojnost. Příběh malého Ondřeje má podle všeho štastnýkonec. Šílená matka je ve vězení a on je v péči lidí, kteří ručí za jeho duševní a tělesné blaho.
Evropská komise rozhodla, že proti, nesporně škodlivému, kouření bude bojovat tím, že na krabičky nalepí obrázky vnitřností člověka údajně postiženého kouřením. Nechci komentovat skutečnost, že přímou souvislost mezi jakoukoli nemocí,  a účinkem jedů, které kuřák z cigaret vdechuje, zatím nelze 100% prokázat. Zajímá mě spíš odůvodnění tohoto opatření, které prý odradí děti a mladistvé od toho, aby si zapálili.
V terapii, i v životě, jsou děti od nás vždy, pokud ne o krok, tak aspoň o půl kroku napřed. Nemůžeme nikdy plně porozumět tomu, proč něco dělají, nebo co a proč se chystají něco udělat. Nemůžeme zcela rozumět tomu, co cítí, o čem přemýšlejí, co je napadá, proč a zda se smějí, anebo  pláčou. Ten půlkrok je pro každé dítě hodně důležitý.
Snad neexistuje jiná oblast lidské existence, která by byla opředena tolika tajemstvími a mýty jako je sexualita a smrt. Tak jako stojí přání vládnout smrti na počátku každého transcedentního hledání, tak stojí snaha kontrolovat sexualitu u zrodu prvních pravidel lidského společenství.
Je to zvláštní a možná symbolické. Třetí výročí neonacistického pogromu na romskou rodinu ve Vítkově si média připomínají zprávou, že na rodinu Natálky je uvalena exekuce kvůli údajným dluhům. Maminka a její slavná dcerka jsou foceny s komentářem, že asi přijdou o dům nad hlavou.
Ještě dříve než se stihneme narodit, zaujmeme místo v mysli našich rodičů, ať si naše narození přejí či nikoli. Vstupujeme do vztahů, které následně rozhodují o naší existenci, vývoji a identitě nejen během dětství, ale i po velkou část našeho života. Postoje našich rodičů k nám se mění, do velké míry však zůstávají konsistentní protože se nejvíce odvozují od jejich osobní zkušenosti, zejména té, kterou získali ve vztazích s  vlastními rodiči.
Postupné osamostatňování a odloučení dětí od rodičů je oboustranně bolestivý proces. Trpí ten, který opouští i ten, který je opouštěn. Proces vzájemného vzdalování je téměř vždy spojen s akutní či latentní úzkostí zahrnující širokou symptomovou škálu, včetně panických atak.
V málokteré situaci se dospělí cítí tak bezbranně, jako když nad malým dítětem ztrácí kontrolu a moc. Emoce, které se v interakci s nepodrobivým, svéhlavým, negativistickým dítětem prožívají, patří k těm nejhůře kontrolovatelným. Nicméně, negativizmus a vzdor dítěte má v jeho vývoji místo nedlouho po narození.
V posledních letech, se z novin a elektronických médií čím dál častěji dozvídáme o případech mdětí, které se staly bětmi ubližování at už ve smyslu sexuálním, tělesném či psychickém. Veřejnost je otřesnými obrázky téměř vpřímém přenosu, opětovně vyděšena a šokována fenoménem násilím na dětech, jakoby to zažívala po prvé a se stejnou intezitou.
„Chová se jak blázen“, stěžuje si zoufalý rodič. „To děcko je naprosto nezvladatelné“, přidávají se naštvaní učitelé základních a mateřských škol. „Vaše dítě trpí syndromem hyperaktivity a poruchou pozornosti“, konstatují dětčtí lékaři a dětčtí psychiatři a protože „je to nemoc jako každá jiná“ rodičům malého „zloducha“ nabídnou medikaci.
„Jseš fakt debil,“, zakřičel na spolužáka a praštil jej do zad takovou silou, že odletěl na druhý konec učebny. Než se spolužák stihnul zvednout, Petr byl zase u něj a zuřivě mu začal kopat do hlavy. „Ty čuráku, kreténe, už nebudeš smrdět, ty svině“, řval a pokračoval by dál, kdyby jej vyučující a spolužáci neodtrhli. Napadený spolužák se svíjel v koutě.
Zkusme představit sami sebe, jak se procházíme zimní krajinou. Na okraji lesa objevíme zasněžený rybník po něm se prochází člověk, který si myslí, že led ho udrží. Najednou se ozve křupnutí a člověk se propadá do vody. Nedokáže ani křičet, ale my zdálky vidíme, jak se zoufale pokouší zachytit o okraj ledové kry.