Pokud se terapeut pohybuje ve vnitřní realitě  dítěte, dítě se může  cítit bezpečně nejen s ním, ale i samo se sebou. Zdá se, že tento pocit bezpečí je podmínkou psychické změny, tedy změny ve vnitřní realitě dítěte a velmi pravděpodobně i ve vnitřní realitě terapeuta.

Současný vývoj ve světě dělá někdy dojem, že nikdy před tím nebylo tolik chaosu na tolika úrovních a nehrozilo tolik nebezpečí jako dnes. Můj názor je, že lidé nikdy nebyli lepší nebo horší jako dnes. Rozdíl vidím v tom, že dnes je díky komunikačním technologiím svět tak propojený, že téměř jakýkoli zlý, ale i dobrý skutek, může mít téměř okamžitý vliv na dění  téměř v kterékoli sociálně-kulturní skupině, téměř kdekoli na světe.

Před pár dny jsem se vrátil z dobrovolné akce na pomoc uprchliků na hranicích Maďarska a Rakouska. To, co jsem zažil bych nazval humanitarní krizí a stěhováním  národů. Mám dojem, že Evropa se nenavrátne mění vinou své lhostejnosti k utrpení lidí (nejen) na blízkém východě a vlastní neschopnosti se domluvit. V uprchlících jsem poznal vděčné a slušné lidi, kteří utíkají před strachem ze zabití a zničení vlastní rodiny a jsou plni naděje v lepší život.

Před pár dny jsem se vrátil z pochodu z Osvětimi do Žiliny. Zúčastnilo se jej asi 100  lidí z Čech, Slovenska, Polska, Velké Británie, Izraele, USA, Maďarska a Kanady. Nejmladšímu účastníkovi bylo patnáct, nejstaršímu 75 let.

Před pár dni jsem se vrátil z malého Maďarska. Z malého proto, že pro mnoho Maďarů je jejich skutečnou vlastní Maďarsko velké, zahrnující značnou část sousedních zemí. Nálepky na autech s historickou mapou Uherska, kopie starých map na zdech restaurací a domácností, přehlušují výroky politiků  “malé” maďarské vlády.

Pro některé děti může být rozchod rodičů prospěšný a to jak krátkodobě, tak dlouhodobě. Bezprostředně z něj těží zejména ty dívky a kluci, kteří zažívají násilí a otevřenou hostilitu. Úleva, kterou konec rodičovských hádek a vzájemného napadání anebo jednosměrné agresivity přinese, je úměrná délce a hloubce utrpení.

V posledních letech mám v rámci přednášek a supervizí v diagnostických a výchovných ústavech  možnost pravidelně se seznamovat s prací vychovatelů, učitelů, etopedů a psychologů. Jsou to odborníci v první linii, kteří pečují o ty nejméně “zvladatelné” děti a adolescenty. Zkušenosti, které od kolegů sbírám, jsou (doufám) stejně důležité a nenahraditelné, jako ty, které oni zažívají díky mě.

Milí čtenáři, klienti, všichni, co jste delší dobu sledovali, zda se objeví na mých stránkách něco nového. Dlužím Vám vysvětlení.

Dílo Lao’C je interpretováno a  překládáno různě. Sám ho chápu následovně.

Minulý víkend jsem měl možnost potkat zajímavé lidi – profesionály z diagnostického ústavu v MS kraji. Kolegové, kteří mě pozvali na seminář a supervizi, mluvili se se mnou zasvěceně o potřebách a osudech dětí, kteří se k nim na příkaz soudu dostávají.

Jakkoli soucítím s oběťmi teroristických útoků v Paříži, nesouhlasím s názorem, že se jedná o odlišnou záležitost, než jsou teroristické útoky v jediné demokratické zemi na blízkém východě – v Izraeli.

V posledních týdnech se do pozornosti široké veřejnosti a politiků dostal případ norských sourozenců, kteří byly před třemi lety, podle všeho neprávem, odebrány rodičům a umístěny do dvou pěstounských rodin. Sám jsem se k tomuto otřesnému případu vyjadřoval v médiích již několikrát, např. v pořadu 168 hodin.

Pokud se rozhodnu udělat společné sezení (konzultaci) s dítětem v terapii a rodiči, obvykle mě k tomu vede tlak z obou stran, tedy ze strany klienta i rodiče.Většinou se však těmto návrhům ubráním, protože je chápu (a interpretuji) jako formu odporu klienta a snahu uspokojit emoční potřeby rodičů.

Policejní šéf dle dnešních LN říká, že “je třeba mluvit o ochraně před duševně nemocnými”. V souvislosti s hysterií, která se kolem tragedie ve Žďáru nyní rozjíždí, mě napadá, že by společnost měla být chráněna zejména před hlupáky.

V publikaci “Mentalizing in Child Therapy” (ed.Anneles J.E, Verheungt-Pleiter, Jolien Zevalkink, Marcel G.J. Schmeets, nakl. Karnac Books), kterou čtu už po několikáté, jsem se setkal s názorem, že narcistická osobnost se pravděpodobně váže na vyhýbavou emoční vazbu s matkou (avoidant attachment). Tato zajímavá, pokud vím zatím výzkumně nepotvrzená hypotéza, podle mě dává smysl.

Před několika týdny jsem jednomu malému kamarádovi daroval silikonové gumičky na výrobu náramků. “Gumičky”, které se mezi dětmi staly hitem podobně jako “céčka” či “kartičky” hokejistů v předešlých generacích, mu udělaly obrovskou radost. Ta trvala bohužel jen do té doby, než jej maminka přesvědčila o tom že “gumičky jsou jedovaté”.

Po dlouhých prázdninách se děti vracejí ke svému psychoterapeutovi s potřebou ujistit se, že se nic moc nezměnilo. Stálost fyzického a mentálního místa je, podle mě, důležitá součást budování koherentího self.