Tento odkaz je citace “psychopatologa” Drbohlava, ve kterém se vyjadřuje o chlapcích, kteří napadli svého vychovatele ve výchovném ústavu Králíky. Podobné vyjádření tohoto “psychopatologa” jsem v minulých týdnech zaznamenal několik, dokonce i v pořadech ČT, např. HydePark.

Už několik týdnů se s přítelem Fedorem Gálem bavíme na téma “zlo”. Při diskutování o příčinách, definicích, hranicích nebo formách zla jsem si uvědomil, že vlastně už dvacet let se zlem zabývám téměř denně.

Já a můj pes jsme během dnešní “hygienické” procházky byli svědky neobvyklého úkazu. Po silnici vedoucí k blízké škole projelo velké Volvo, které řídil jeden malý kluk.

Falešné obvinění se sexuálního zneužití se typicky objevuje v rozvodových sporech o dítě. Jak ukazuje případ Mia Farrow a Woodyho Allena, sedmileté dítě nedokáže vnímat realitu v rozporu s tím, jak jí vnímá rodič, na kterém je závislé.

V psychoanalýze se termín narcismus nebo narcistický používá v různých významech a souvislostech. Velmi zjednodušeně by se dalo říct, že společným jmenovatelem tzv.narcistických poruch je ztráta nebo nedostatek sebeúcty, nízké sebehodnocení, nedostatek sebedůvěry, obava z toho, že nic neznamenáme, že nemáme žádnou cenu či význam…

Již několik dní trvá obecné a mediální pozdvižení ze zvolení “vůdce” politického hnutí hlásícího se k extrémně nacionálním a protiromským postojům. Obávám se, že pohoršení nebude trvat déle než týden, možná dva. Média si najdou jinou senzaci, “slušná většina” se na novou politickou realitu dobře adaptuje a Romové se budou ještě více bát a schovávat ve svých chatrčích.

Znáte ten pocit. Čistíte odpad a vylije se Vám do umyvadla hromada špíny, o které jste neměli vůbec tušení. Hnus, děs. Je toho mnohem více, než jste čekali, než jste si dokázali představit. Podobný pocit mám zakaždým, když se od klientů, v důvěrné atmosféře terapeutického sezení, dozvím o události, s kterou se dříve nikdy nikomu nesvěřili.

Jsem toho názoru, že obecně přijímaná, a některými odborníky paušálně potvrzovaná teze o negativním vlivu rozchodu rodičů na dítě vychází nejen z objektivní reality, ale hlavně  z idealizovaného obrazu RODINY.  

Jedním z cílů  psychoterapie dětí by mělo být dosažení dobré adaptace na vnější realitu. Paradoxně toho dosahujeme tím, že jsme v kontaktu s jejich vnitřní realitou. Psychoanalytická terapie “neulítává” jedním nebo druhým směrem, alespoň by neměla.

Nedávno jsme přednášel pro kolegy z jednoho krizového centra pro děti v Brně. Z diskuse vyplynulo několik problémových okruhů,  které část odborníků a veřejnosti trápí čím dál více. Kolegy, pracující s ohroženými a traumatizovanými dětmi, podobně jako mě nejvíce znepokojuje situace kolem dětí rozvedených nebo rozvádějících se rodičů, kteří se navzájem nenávidí a kteří využívají soudní, právní a sociální systém k tomu, aby týrali a kontrolovali svého bývalého (?) partnera nebo partnerku.

Civilizovaný svět minulé týdny prožíval vražedný útok na Boston. Otázky bez odpovědí se na hrnuly ze všech stran. Byli to muslimští teroristé anebo pravicoví radikálové? Byli z USA, Afganistánu anebo z Kaukazu? Byli najatí, osamělí, vycvičení vrahové, neúspěšní emigranti, sportovci, byl to domácí násilník, a nadějný student?

Mám rád farmářské trhy. Ne proto, že bych byl nadšený ekolog nebo naivní Pražák, který se posadí na zadek, když mu někdo ukrojí krajíc skutečného chleba.

Nedávno se na mě během přednášky v jednom křesťanském centru obrátila starší paní s otázkou, kterou výchovu „jako odborník“ preferuji, zda tu „tradiční přísnou“, založenou na trestech a zákazech, anebo tu „liberální americkou“, která prý dítěti nedává žádné hranice. Podobně sugestivní dotazy mě pronásledují snad od začátku mé kariéry dětského psychiatra.

Většina preventivních programů zaměřených na děti, ale i na dospělé, vychází z předpokladu, že zdraví je největší  hodnota, kterou člověk má. Generacím dětí je již od školky vtloukáno do hlavy, jak si mají na sebe dávat pozor, jak se mají chránit, před bacily, úrazy a různými chemickými jedy, které poškozují jejich zdraví, nebo dokonce jejich životy.

Evropská komise rozhodla, že proti, nesporně škodlivému, kouření bude bojovat tím, že na krabičky nalepí obrázky vnitřností člověka údajně postiženého kouřením. Nechci komentovat skutečnost, že přímou souvislost mezi jakoukoli nemocí,  a účinkem jedů, které kuřák z cigaret vdechuje, zatím nelze 100% prokázat. Zajímá mě spíš odůvodnění tohoto opatření, které prý odradí děti a mladistvé od toho, aby si zapálili.

V terapii, i v životě, jsou děti od nás vždy, pokud ne o krok, tak aspoň o půl kroku napřed. Nemůžeme nikdy plně porozumět tomu, proč něco dělají, nebo co a proč se chystají něco udělat. Nemůžeme zcela rozumět tomu, co cítí, o čem přemýšlejí, co je napadá, proč a zda se smějí, anebo  pláčou. Ten půlkrok je pro každé dítě hodně důležitý.