Chybějící tátové ovlivňují budoucí životy svých dcer, vysvětluje dětský psychiatr

Nový článek

Konference biskupů Slovenska odmítla odsoudit slova trnavského biskupa. Ten přisoudil vinu lidem, kteří byli v Bratislavě zavražděni pro svoji orientaci a životní styl. Mnozí věřící se tomu diví.

Nevíme kde sídlí, ale občas ho tam cítíme. Jakoby daleko v nás něco šimralo. Škrábalo na dveře jako myš, která neviditelně ozobává brambory ve sklepě. Nemáme ponětí, kde se vzal, ani jak dlouho tam je, ale občas jasně slyšíme jeho nadávky a stížnosti na to, že je všechno špatně, jiné, než by chtěl, než by potřeboval. Někdy si jenom tiše uprdne, nechá za sebou smrad a zaleze zpátky do své cely. Pak máme zase klid. (Psychoanalytická pohádka)

Myslím, že momentem, kdy jsem si poprvé uvědomil, že můžu být současně Maďar, Slovák i Čechoslovák, bylo sledování fotbalového utkání mezi Československem a Maďarskem přibližně před 40 lety.

Ked pred rokom začala dinstančná výuka, všeobecne sa to považovalo za celkom dobrý nápad. Učitelia sa  z novej úlohy sice právom zlakli, ale videli v nej šancu zachovať vzdelávací proces,. Podobne boli a tom asi aj rodičia. Ani oni však netušili ako s vplyvom on-line výuky zmenia ich životy, rodiny a samozrejme aj deti.

Moj otec žije v Rimavskej Sobote. Odsťahoval sa tam s mamou ešte než som sa narodil. Narodil sa a vyrastal na Žitnom ostrove. Život zasvätil svojim pacientom, ktorí ho milovali. Teraz leží v nemocnici v kritickom stave, kde sa naviac nakazil najslávnějšou chorobou súčasnej doby. Viem, že tieto moje vety znejú ako nekrológ, ale z Prahy, kde žijem, si v tejto chvíli viac dovoliť nemožem.

Slavný britský psychoanalytik Donald W. Winnicott kdysi objevil v lidské mysli místo, kde sídlí hra, kultura a veškeré symboly. Prostor, který nazval třetím, intermediálním nebo přechodovým prostorem, vyplňuje vzdálenost mezi matkou a závislým dítětem.

Narodil jsem se dva měsíce před vpádem “spřátelených armád” sovětského bloku. Po padesáti dvou letech se cítím se na vrcholu svých sil a věřím, že pořád patřím do středního věku. Současná “zdravotní” situace mě nějak zvlášt neděsí. Děsí mě situace společenská.

Dnes je to 75 let co se v Terezinskem ghettu narodil FEDOR GÁL. Zde je text který jsem o něm napsal před 3 lety do jeho životopisni knihy od Karla Sudora: „Zdravý, mladý a dynamický“.

Nemyslel jsem, že budu někdy komentovat Game of Thrones, ale musím. Nikoli jako filmový kritik, který by si všiml scenaristických nesrovnalostí, týkajících se třeba časové osy, účelových pornografických scén nebo psychologické nevěrohodnosti hrdinů, ale jako dětský terapeut.

Rozmohl se nám takový nešvar. Každý se vyjadřuje anebo přímo hodnotí něco, s čím nemá žádné anebo minimální osobní zkušenosti a o vzdělání ani nemluvě. Nejvíc tento jev samozřejmě bují na sociálních sítích. Když se objeví zasvěcené a hodnotící stanovisko k něčemu, co souvisí s mým vzděláním a prací, tak mám dvě možnosti. Buď názor ignorovat a nechat na poučených sledovatelích, ať sami posoudí relevantnost informace, anebo jej v případě velkého omylu revidovat svým vlastním vyjádřením. Protože se často jedná o zájem dětí, tak jsem nucen volit tu nepohodlnější a nevděčnější možnost. Takto vznikl i můj komentář k aplikované behaviorální analýze (u nás se tomu nesprávně říká ABA terapie) autistických dětí.

“Carpe diem”, zní reklamní nápis na autobuse, krerý vozí lidi z uprchlického tábora do skladu organizace, která jim vydává oblečení, zubní pastu a teplé jídlo. Šestkilometrová trasa tam a zpátky stojí dvě euro, kvůli kterým rodinám s dětmi stojí za to, aby jí absolvovali pěšky. Nabírám je po cestě s igelitkami nacpanými oblečením, které jim poslali ženy a muži s konfekční velikostí L, XL, nebo XXL.

Známému se nedávno narodilo první dítě – chlapeček. Bohužel se narodil předčasně, v důsledku čeho má řadu “mozkových dysfunkcí”. Můj známý se velmi trápí. Nedokáže se těšit z dítěte tak, jak  by si přál. Nikam s ním nechodí, neukazuje se s ním na veřejnosti, protože “vyvádí” a péči nechává převážně na manželce. Ve slabé chvilce přiznává, že se za něj stydí.

Jmenuji se Amena. Umřela jsem před osmi měsíci.

“Současný svět je v troskách, dějí se neskutečné věci, bortí se základy civilizace, to, co platilo tisíciletí, už neplatí, hrozí nám katastrofy, masakry, ohrožují nás neznámí tvorové, cizí bohové, padá na nás vesmír…”. Podobné fantazie se zmocňují leckterého obyvatele zeměkoule, dobrovolně či nedobrovolně konzumujícího informace, o všem co se kdekoli děje anebo neděje, protože zpráva je zprávou bez ohledu na to, jestli realitu odráží anebo vytváří.

Jeden z cílů psychoanalyticky orientované terapie dětí a dospívajících je dosažení změn ve vnější realitě prostřednictvím změn ve vnitřní realitě. Do vnější reality řadíme i chování a vnější vztahy dítěte. Pod její změnou rozumíme především změnu intrapsychických pracovních modelů, které jsou výsledkem přeměny nejisté a/nebo dezorganizované vazby na bezpečnou/organizovanou vazbu. Výsledkem této změny je nastartování emočního vývoje a psychický růst. Místem a nástrojem psychické změny je terapeutický vztah. Autoři na příkladu tří kazuistik demonstrují proces vytváření a působení terapeutického vztahu v odlišných vnějších podmínkách.

Asi neřeknu nic nového, ale v této situaci mě napadá jedna vlastnost nebo emoce, ktera je pro Čechy prý typická a tou je závist.

Můj pes má na těle spoustu ran. Některé z nich jsou malé a povrchní a dost rychle se hojí. Další jsou rozsáhlé, hluboké a pořád otevřené. Ani po dvou měsících se nehojí tak, jak by měly. I když je  několikrát denně čistím, aplikuji masti, a tlačím dolu krkem antibiotika a prášky proti bolesti, je pravděpodobné, že kůže na nich se už nikdy nezacelí. Ta největší rána bude zívat zřejmě do konce jeho života.

Zítra se chystá další řetězová demonstrace namířena proti paktu prezidenta a (zatím) vicepremiéra. Je to chválihodný počin, a sám jsem se druhé demonstrace zúčastnil.Jako statisíce  lidí v tomto státě (doufám) i já vnímám nebezpeční oligarchizace společnosti prostřednictvím koncentrace mediální, finanční a státní moci v rukou AB a několika domácích a východních obchodních skupin, které, podle mého názoru, řídí našeho prezidenta. Proto! tyto demonstrace podporuji. Na druhou stranu mám k nim pár výhrad…

Včera se v Praze uskutečnil pochod “Pro life aktivistů”  na obranu “nenarozeného” života” a “přirozené ” rodiny, a proti “genderové ideologii”. Zúčastnily se ho asi stovky možná tisíce dospělých a dětí, porozených zřejmě přirozeně a svými přirozenými rodiči.