Nedávno jsem se  dozvěděl, že žijeme v bublinách. Prý hledáme, a sdílíme pouze  věci, které potvrzují naše názory. Něco na tom asi bude.

Představme si, že máme v terapii klienta odlišné narodnosti, kultury a náboženství. Představme si, že klient je příslušníkem národa a náboženství, které si za svůj cíl vytyčilo zničení vaší vlasti a eliminaci vaší rodiny. Mohli bychom takovému klientovi vůbec pomoct? S jakými pocity bychom daného klienta léčili? Dokázali by jsme s ním vytvořit vztah, ve kterém by bylo místo pro sdílení a řešení jeho a naších pocitů agrese, strachu, nebo viny?

Někteří známí a přátelé mě považují za Žida, což mi lichotí.

Na děti s poruchami koncentrace (ADD, ADHD),  s mimořádným IQ, nebo děti s poruchami  autistického spektra se běžně nahlíží jako na několik různorodých skupin,vyžadující odlišné diagnostické, léčebné nebo výchovné postupy. 

Nemám rád tzv.psychologické rozbory “kriminálních” osobností, které vedou některé “odborné” osobnosti v médiích. V případě asi největšího masakru gay komunity v historii jsem však v pokušení  udělat výjimku. Dozvěděl jsem si totiž, že otec masového vraha z Orlanda, prohlásil, že homosexuálové nemají být zabíjeni, protože je potrestá sám Bůh. Prohlášení otce bylo publikováno současně se zjištěním, místních médií o tom, že vrah býval klientem gay seznamky a hostem v gay klubu, který později vystřílel.

Zprostředkuji poznámky z pátého kurzu Psychoterapie dětí, který jsem vedl 11. a 12.6. v Liptovském Jánu na Slovensku. Poznámky napsal kolega Peter Hvorka, psycholog z Liptovského Hrádku, který školení slovenských kolegů v rámci PORT, s.r.o. organizuje již od roku 2012.

Před dvěma dny jsem v živém vstupu pro ČRO PLUS bez přípravy komentoval možné zřízení funkce dětského ombudsmana v ĆR které před 2 lety navrhl ministr Dienstbier. V komentáři jsem vycházel i ze zkušenosti ze Slovenska, za zprostředkování kterých děkuji významné slovenské aktivistce za lidká práva, slečně Kaje Bernátové. Zde jsou moje argumenty PRO i PROTI zřízení této funkce v ČR.

Čím déle pracuji s dětmi tím více mi připadá, že jedním z nejvíce užitečných (efektivních) konceptů popisujících terapeutický proces jsou teoretické koncepty zabývající se prostorem, ve kterém se odehrává psychická změna.

Přepis mše za oběti komunistického režimu v Číně

Na zastávce tramvaje jsem dnes potkal muže, který si nahlas stěžoval a nadával kvůli kluzkému povrchu ostrůvku. Můj, vinou mé profese, nechtěně empatický výraz v něm zřejmě posiloval potřebu otevřeně projevit svojí hlubokou nespokojenost s počasím, sněhem, ledem, ročním obdobím, cestáři, s pracovníky magistrátu a se samotným “Nejvyšším”, ať už to byl kdokoli.  

Rok 2015 byl pro mě rokem loučení a ztrát, ale také rokem hledání a nalézání. Je zákonité, že ztrátu nejbližší bytosti dokážou zprostředkovat a sdílet jen ti, co nám jsou nejbližší. Moje děti a přátelé nakonec rozhodli, že převažujícím dojmem z minulých osmi měsíců nebyla beznaděj a lhostejnost k životu, ale  víra v jeho smysl. Z událostí, které mě pozitivně zasáhly a posunuly novým směrem, mimo setkávání s přáteli, můžu zmínit tyto dvě.

Pokud se terapeut pohybuje ve vnitřní realitě  dítěte, dítě se může  cítit bezpečně nejen s ním, ale i samo se sebou. Zdá se, že tento pocit bezpečí je podmínkou psychické změny, tedy změny ve vnitřní realitě dítěte a velmi pravděpodobně i ve vnitřní realitě terapeuta.

Současný vývoj ve světě dělá někdy dojem, že nikdy před tím nebylo tolik chaosu na tolika úrovních a nehrozilo tolik nebezpečí jako dnes. Můj názor je, že lidé nikdy nebyli lepší nebo horší jako dnes. Rozdíl vidím v tom, že dnes je díky komunikačním technologiím svět tak propojený, že téměř jakýkoli zlý, ale i dobrý skutek, může mít téměř okamžitý vliv na dění  téměř v kterékoli sociálně-kulturní skupině, téměř kdekoli na světe.

Před pár dny jsem se vrátil z dobrovolné akce na pomoc uprchliků na hranicích Maďarska a Rakouska. To, co jsem zažil bych nazval humanitarní krizí a stěhováním  národů. Mám dojem, že Evropa se nenavrátne mění vinou své lhostejnosti k utrpení lidí (nejen) na blízkém východě a vlastní neschopnosti se domluvit. V uprchlících jsem poznal vděčné a slušné lidi, kteří utíkají před strachem ze zabití a zničení vlastní rodiny a jsou plni naděje v lepší život.

Před pár dny jsem se vrátil z pochodu z Osvětimi do Žiliny. Zúčastnilo se jej asi 100  lidí z Čech, Slovenska, Polska, Velké Británie, Izraele, USA, Maďarska a Kanady. Nejmladšímu účastníkovi bylo patnáct, nejstaršímu 75 let.

Před pár dni jsem se vrátil z malého Maďarska. Z malého proto, že pro mnoho Maďarů je jejich skutečnou vlastní Maďarsko velké, zahrnující značnou část sousedních zemí. Nálepky na autech s historickou mapou Uherska, kopie starých map na zdech restaurací a domácností, přehlušují výroky politiků  “malé” maďarské vlády.

Pro některé děti může být rozchod rodičů prospěšný a to jak krátkodobě, tak dlouhodobě. Bezprostředně z něj těží zejména ty dívky a kluci, kteří zažívají násilí a otevřenou hostilitu. Úleva, kterou konec rodičovských hádek a vzájemného napadání anebo jednosměrné agresivity přinese, je úměrná délce a hloubce utrpení.

V posledních letech mám v rámci přednášek a supervizí v diagnostických a výchovných ústavech  možnost pravidelně se seznamovat s prací vychovatelů, učitelů, etopedů a psychologů. Jsou to odborníci v první linii, kteří pečují o ty nejméně “zvladatelné” děti a adolescenty. Zkušenosti, které od kolegů sbírám, jsou (doufám) stejně důležité a nenahraditelné, jako ty, které oni zažívají díky mě.

Milí čtenáři, klienti, všichni, co jste delší dobu sledovali, zda se objeví na mých stránkách něco nového. Dlužím Vám vysvětlení.

Dílo Lao’C je interpretováno a  překládáno různě. Sám ho chápu následovně.

Minulý víkend jsem měl možnost potkat zajímavé lidi – profesionály z diagnostického ústavu v MS kraji. Kolegové, kteří mě pozvali na seminář a supervizi, mluvili se se mnou zasvěceně o potřebách a osudech dětí, kteří se k nim na příkaz soudu dostávají.