Jakkoli soucítím s oběťmi teroristických útoků v Paříži, nesouhlasím s názorem, že se jedná o odlišnou záležitost, než jsou teroristické útoky v jediné demokratické zemi na blízkém východě – v Izraeli.

V posledních týdnech se do pozornosti široké veřejnosti a politiků dostal případ norských sourozenců, kteří byly před třemi lety, podle všeho neprávem, odebrány rodičům a umístěny do dvou pěstounských rodin. Sám jsem se k tomuto otřesnému případu vyjadřoval v médiích již několikrát, např. v pořadu 168 hodin.

Pokud se rozhodnu udělat společné sezení (konzultaci) s dítětem v terapii a rodiči, obvykle mě k tomu vede tlak z obou stran, tedy ze strany klienta i rodiče.Většinou se však těmto návrhům ubráním, protože je chápu (a interpretuji) jako formu odporu klienta a snahu uspokojit emoční potřeby rodičů.

Policejní šéf dle dnešních LN říká, že “je třeba mluvit o ochraně před duševně nemocnými”. V souvislosti s hysterií, která se kolem tragedie ve Žďáru nyní rozjíždí, mě napadá, že by společnost měla být chráněna zejména před hlupáky.

V publikaci “Mentalizing in Child Therapy” (ed.Anneles J.E, Verheungt-Pleiter, Jolien Zevalkink, Marcel G.J. Schmeets, nakl. Karnac Books), kterou čtu už po několikáté, jsem se setkal s názorem, že narcistická osobnost se pravděpodobně váže na vyhýbavou emoční vazbu s matkou (avoidant attachment). Tato zajímavá, pokud vím zatím výzkumně nepotvrzená hypotéza, podle mě dává smysl.

Před několika týdny jsem jednomu malému kamarádovi daroval silikonové gumičky na výrobu náramků. “Gumičky”, které se mezi dětmi staly hitem podobně jako “céčka” či “kartičky” hokejistů v předešlých generacích, mu udělaly obrovskou radost. Ta trvala bohužel jen do té doby, než jej maminka přesvědčila o tom že “gumičky jsou jedovaté”.

Po dlouhých prázdninách se děti vracejí ke svému psychoterapeutovi s potřebou ujistit se, že se nic moc nezměnilo. Stálost fyzického a mentálního místa je, podle mě, důležitá součást budování koherentího self.

To, co dítě v terapeutické situaci ( a samozřejmě v životě) nejvíce potřebuje, je prostředí,které mu dovolí růst, zůstat nebo stát se kreativním,naplnit svoje předpoklady a stát se autonomním člověkem. Takovému prostředí Donald Winnicott říká „holding“.

Ptát se rodiče na to, jak vidí svoje dítě celkově, jak by jej popsali, může být pro některé z nich těžký úkol. Vyžaduje od nich, aby o synovi a dceři přemýšleli možná jinak, než na ně denně myslí, či nemyslí. Někteří rodiče nechápou, proč se ptám, co se jim na dítěti líbí, nelíbí, kam by chtěli aby dítě směrovalo, kým a kde jej chtějí vidět. Samozřejmě by jej chtěli vidět jako zdravé, šťastné a úspěšné.

Pravidelně se mi stává, že jsem zasažen případy zanedbaných a pokažených případů dětí a dospívajících v ohrožení. V důsledku nečinnosti a neodborného zásahu profesionálů jsou, podle mého subjektivního odhadu, stovky dětí ročně vystaveni iatrogennímu  působení v oblasti psychologické a psychiatrické péče.

Nedávno jsem u vína naslouchal  kamarádovi: “Tak už v srpnu bude zase Prague Pride, říkal jsem si, že bych šel, manželka by na to dokonce chtěla vzít i děti…”

Některé, především školní děti a raní adolescenti, před terapeuta předkládají řadu svých skutečných problémů. Ať už z vlastní vůle anebo z vůle rodičů, jej žádají, aby jim je vyřešil anebo přímo odstranil. V klinické praxi se pak stává, že terapeuti se pak začnou věnovat jednomu, nebo více z uvedených problémů, a vyhnou se tomu, co se doopravdy v dítěti odehrává.

Neoddělitelnou součástí psychoterapie dítěte je práce s jeho rodiči nebo rodičem. Široký pojem “práce s rodiči” má svoji formu, cíl a obsah, kterých bychom si měli být vědomi.

Diskusní relace Máte slovo odvysílaná Českou televizí dne 29.5.2014 vznikla na můj popud. Moderátorce paní Jílkové jsem zavolal po té, co jsem se konfrontoval s názory psychopatologa PhDr. Drbohlava v tisku a v TV /viz můj předešlý blog/. Tyto názory jsem považoval, v zájmu dětí a společnosti, za nutné korigovat.

Tento odkaz je citace “psychopatologa” Drbohlava, ve kterém se vyjadřuje o chlapcích, kteří napadli svého vychovatele ve výchovném ústavu Králíky. Podobné vyjádření tohoto “psychopatologa” jsem v minulých týdnech zaznamenal několik, dokonce i v pořadech ČT, např. HydePark.

Už několik týdnů se s přítelem Fedorem Gálem bavíme na téma “zlo”. Při diskutování o příčinách, definicích, hranicích nebo formách zla jsem si uvědomil, že vlastně už dvacet let se zlem zabývám téměř denně.

Já a můj pes jsme během dnešní “hygienické” procházky byli svědky neobvyklého úkazu. Po silnici vedoucí k blízké škole projelo velké Volvo, které řídil jeden malý kluk.

Falešné obvinění se sexuálního zneužití se typicky objevuje v rozvodových sporech o dítě. Jak ukazuje případ Mia Farrow a Woodyho Allena, sedmileté dítě nedokáže vnímat realitu v rozporu s tím, jak jí vnímá rodič, na kterém je závislé.

V psychoanalýze se termín narcismus nebo narcistický používá v různých významech a souvislostech. Velmi zjednodušeně by se dalo říct, že společným jmenovatelem tzv.narcistických poruch je ztráta nebo nedostatek sebeúcty, nízké sebehodnocení, nedostatek sebedůvěry, obava z toho, že nic neznamenáme, že nemáme žádnou cenu či význam…

Již několik dní trvá obecné a mediální pozdvižení ze zvolení “vůdce” politického hnutí hlásícího se k extrémně nacionálním a protiromským postojům. Obávám se, že pohoršení nebude trvat déle než týden, možná dva. Média si najdou jinou senzaci, “slušná většina” se na novou politickou realitu dobře adaptuje a Romové se budou ještě více bát a schovávat ve svých chatrčích.

Znáte ten pocit. Čistíte odpad a vylije se Vám do umyvadla hromada špíny, o které jste neměli vůbec tušení. Hnus, děs. Je toho mnohem více, než jste čekali, než jste si dokázali představit. Podobný pocit mám zakaždým, když se od klientů, v důvěrné atmosféře terapeutického sezení, dozvím o události, s kterou se dříve nikdy nikomu nesvěřili.