Jsem toho názoru, že obecně přijímaná, a některými odborníky paušálně potvrzovaná teze o negativním vlivu rozchodu rodičů na dítě vychází nejen z objektivní reality, ale hlavně z idealizovaného obrazu RODINY.
Jedním z cílů psychoterapie dětí by mělo být dosažení dobré adaptace na vnější realitu. Paradoxně toho dosahujeme tím, že jsme v kontaktu s jejich vnitřní realitou. Psychoanalytická terapie “neulítává” jedním nebo druhým směrem, alespoň by neměla.
Nedávno jsme přednášel pro kolegy z jednoho krizového centra pro děti v Brně. Z diskuse vyplynulo několik problémových okruhů, které část odborníků a veřejnosti trápí čím dál více. Kolegy, pracující s ohroženými a traumatizovanými dětmi, podobně jako mě nejvíce znepokojuje situace kolem dětí rozvedených nebo rozvádějících se rodičů, kteří se navzájem nenávidí a kteří využívají soudní, právní a sociální systém k tomu, aby týrali a kontrolovali svého bývalého (?) partnera nebo partnerku.
Kdysi se na mne během jedné přednášky obrátila starší paní s otázkou, kterou výchovu jako odborník preferuji. Zda tu tradiční, anebo liberální. Podobné sugestivní a provokativní otázky dostávám snad od začátku své profesní a rodičovské kariéry. Klienti, kamarádky a novináři se mě pravidelně ptají, zda je lepší dát dítěti na zadek, anebo diskutovat o tom, co je nebo není v jeho zájmu.
Civilizovaný svět minulé týdny prožíval vražedný útok na Boston. Otázky bez odpovědí se na hrnuly ze všech stran. Byli to muslimští teroristé anebo pravicoví radikálové? Byli z USA, Afganistánu anebo z Kaukazu? Byli najatí, osamělí, vycvičení vrahové, neúspěšní emigranti, sportovci, byl to domácí násilník, a nadějný student?
Mám rád farmářské trhy. Ne proto, že bych byl nadšený ekolog nebo naivní Pražák, který se posadí na zadek, když mu někdo ukrojí krajíc skutečného chleba.
Nedávno se na mě během přednášky v jednom křesťanském centru obrátila starší paní s otázkou, kterou výchovu „jako odborník“ preferuji, zda tu „tradiční přísnou“, založenou na trestech a zákazech, anebo tu „liberální americkou“, která prý dítěti nedává žádné hranice. Podobně sugestivní dotazy mě pronásledují snad od začátku mé kariéry dětského psychiatra.
Většina preventivních programů zaměřených na děti, ale i na dospělé, vychází z předpokladu, že zdraví je největší hodnota, kterou člověk má. Generacím dětí je již od školky vtloukáno do hlavy, jak si mají na sebe dávat pozor, jak se mají chránit, před bacily, úrazy a různými chemickými jedy, které poškozují jejich zdraví, nebo dokonce jejich životy.
Většina „patologie“ v sociálním a emočním fungování dětí souvisí s tím, jak dítě vnímá samo sebe. Jak si dokáže porozumět, jak rozumí jiným, zda se dokáže přijmout a mít se rádo.
Otřesný případ týrání dítěte je již několik dní „krytý“ medii téměř v přímém přenosu. Osmiletý chlapeček se ocitl v moci matky, která podle všeho minimálně několik měsíců neváhala systematicky ničit jeho život a lidskou důstojnost. Příběh malého Ondřeje má podle všeho štastnýkonec. Šílená matka je ve vězení a on je v péči lidí, kteří ručí za jeho duševní a tělesné blaho.
Evropská komise rozhodla, že proti, nesporně škodlivému, kouření bude bojovat tím, že na krabičky nalepí obrázky vnitřností člověka údajně postiženého kouřením. Nechci komentovat skutečnost, že přímou souvislost mezi jakoukoli nemocí, a účinkem jedů, které kuřák z cigaret vdechuje, zatím nelze 100% prokázat. Zajímá mě spíš odůvodnění tohoto opatření, které prý odradí děti a mladistvé od toho, aby si zapálili.
V terapii, i v životě, jsou děti od nás vždy, pokud ne o krok, tak aspoň o půl kroku napřed. Nemůžeme nikdy plně porozumět tomu, proč něco dělají, nebo co a proč se chystají něco udělat. Nemůžeme zcela rozumět tomu, co cítí, o čem přemýšlejí, co je napadá, proč a zda se smějí, anebo pláčou. Ten půlkrok je pro každé dítě hodně důležitý.
Snad neexistuje jiná oblast lidské existence, která by byla opředena tolika tajemstvími a mýty jako je sexualita a smrt. Tak jako stojí přání vládnout smrti na počátku každého transcedentního hledání, tak stojí snaha kontrolovat sexualitu u zrodu prvních pravidel lidského společenství.
Je to zvláštní a možná symbolické. Třetí výročí neonacistického pogromu na romskou rodinu ve Vítkově si média připomínají zprávou, že na rodinu Natálky je uvalena exekuce kvůli údajným dluhům. Maminka a její slavná dcerka jsou foceny s komentářem, že asi přijdou o dům nad hlavou.
Ještě dříve než se stihneme narodit, zaujmeme místo v mysli našich rodičů, ať si naše narození přejí či nikoli. Vstupujeme do vztahů, které následně rozhodují o naší existenci, vývoji a identitě nejen během dětství, ale i po velkou část našeho života. Postoje našich rodičů k nám se mění, do velké míry však zůstávají konsistentní protože se nejvíce odvozují od jejich osobní zkušenosti, zejména té, kterou získali ve vztazích s vlastními rodiči.
Postupné osamostatňování a odloučení dětí od rodičů je oboustranně bolestivý proces. Trpí ten, který opouští i ten, který je opouštěn. Proces vzájemného vzdalování je téměř vždy spojen s akutní či latentní úzkostí zahrnující širokou symptomovou škálu, včetně panických atak.
V málokteré situaci se dospělí cítí tak bezbranně, jako když nad malým dítětem ztrácí kontrolu a moc. Emoce, které se v interakci s nepodrobivým, svéhlavým, negativistickým dítětem prožívají, patří k těm nejhůře kontrolovatelným. Nicméně, negativizmus a vzdor dítěte má v jeho vývoji místo nedlouho po narození.
V posledních letech, se z novin a elektronických médií čím dál častěji dozvídáme o případech mdětí, které se staly bětmi ubližování at už ve smyslu sexuálním, tělesném či psychickém. Veřejnost je otřesnými obrázky téměř vpřímém přenosu, opětovně vyděšena a šokována fenoménem násilím na dětech, jakoby to zažívala po prvé a se stejnou intezitou.
„Chová se jak blázen“, stěžuje si zoufalý rodič. „To děcko je naprosto nezvladatelné“, přidávají se naštvaní učitelé základních a mateřských škol. „Vaše dítě trpí syndromem hyperaktivity a poruchou pozornosti“, konstatují dětčtí lékaři a dětčtí psychiatři a protože „je to nemoc jako každá jiná“ rodičům malého „zloducha“ nabídnou medikaci.
„Jseš fakt debil,“, zakřičel na spolužáka a praštil jej do zad takovou silou, že odletěl na druhý konec učebny. Než se spolužák stihnul zvednout, Petr byl zase u něj a zuřivě mu začal kopat do hlavy. „Ty čuráku, kreténe, už nebudeš smrdět, ty svině“, řval a pokračoval by dál, kdyby jej vyučující a spolužáci neodtrhli. Napadený spolužák se svíjel v koutě.
Zkusme představit sami sebe, jak se procházíme zimní krajinou. Na okraji lesa objevíme zasněžený rybník po něm se prochází člověk, který si myslí, že led ho udrží. Najednou se ozve křupnutí a člověk se propadá do vody. Nedokáže ani křičet, ale my zdálky vidíme, jak se zoufale pokouší zachytit o okraj ledové kry.
Porušování pravidel sociálního soužití znepokojuje lidstvo od dob jejich vzniku. S jistou nadsázkou lze říct, že historie lidstva je spojena s historií zločinu. Snahy lidí o potlačení nezákonného chování jednotlivců byly v průběhu dějin odůvodňovány četnými sociálními, metafyzickými, tradicionalistickými či psychologickými výklady.
Šetnáctiletý Dominik ubil k smrti svou sedmačtyřicetiletou vychovatelku. Zpráva, která šokovala půlku země, na několik dní vytlačila z prvních stránek novin domnělé a skutečné podvody našich politiků a diskuse o financování jejich stran. Intenzivní i když krátkodobý zájem médií
umožnil iniciování široké diskuse na téma násilí mezi dětmi a znovu otevřel otázku snížení věkové hranice trestní odpovědnosti.